SYN MEDVĚDÍHO OTCE

Zvířata mám raději než drtivou většinu lidí, a to nejen pro to jejich upřímné chování. Jen škoda, že jsem alergik, ale stejně jsem si doma hafana nemohl odpustit. Před mým alergologem jej ale zatím úspěšně tajím. Pšššt.

Lidské a zvířecí životní příběhy se často prolínají a proč nepřijít s něčím neobvyklým, ale zároveň hlubokým? Řekl si nejspíše Francouzský autor Nicolas Presl a vytvořil černobílý komiks s názvem Le Fils de l'ours père. Jelikož francouzsky umím asi jako Joey z Přátel, jsem rád, že nám Centrala název přeložila na Syn medvědího otce. Název byl to jediné, co bylo potřeba přeložit. Samotný příběh neobsahuje ani písmenko. Říct večer přítelkyni "Neruš. Jdu si číst." teď nabírá nový rozměr. No nic, jdu si prohlížet obrázky a filozofovat nad jejich smyslem.

Setkání s roztomilým medvídětem není jen tak, málokdy je totiž samo. Aby se muž zachránil, zastřelí velkou medvědici. Co teď ale s tím chlupatým "miminem"? Muži se mu ho zželelo, a tak ho vzal domů. Žena zprvu překvapeně čučela, ale nakonec se o něj spolu postarali. Začalo to u přivázání před domem, až postupně medvídě s nimi jedlo u stolu, žonglovalo a sekalo dřevo. Medvěd tak postupně "zlidověl". Chudák, ještě bude muset platit daně a chodit volit. No, nejsem daleko od pravdy.

Ale dočkejme času. Napřed, pěkně po cirkusácku, na něm vydělávají jakožto na cvičeném medvědovi. Je to ale přece jen pořád dravá šelma, a tak drápkem usekne jednomu provokujícímu smradovi ucho. Zákony jsou ale neúprosné, a tak jde muž bručet a medvěd s amputovanou tlapkou zůstane s ženou na to sám. Mají to těžké a zvláštním způsobem k sobě přilnou, až je z toho těhotenské břicho. Mě už jen tak něco nepohorší, ale aby vám medvěd zbouchnul ženu zatímco jste v base? Pěkně, no. Žárlivost jej dožene k tomu nejhoršímu a původně zachráněné medvídě odpraví. Jenže se teď bude jakožto paroháč muset starat o syna medvědího otce. Název konečně začal dávat smysl. Ale že to je roztomilý kříženeček, který má předurčen těžký život, protože je prostě jiný.

Každý si z toho může vzít trochu něco jiného, ale zajisté hlubokého. Vzhledem k tomu, že je zde absolutní absence textu, je prostor pro jistou představivost a filozofování. Já si z toho beru to, že není vždy lehké zapadnout, křivda bývá někdy zbytečná a důležité je sobě i jiným umět odpouštět. Kresba není nikterak krásná, ba naopak si troufám říct, že je i dost divná, ale má to své kouzlo, což mě překvapilo, když vezmu v potaz, že je komiks vyprávěn jen kresbou. Důkaz, že i málo někdy stačí a dá se i jen s obrázky odvyprávět tragický příběh s kapkou naděje, který je sice vyhnán trochu do extrémů, ale může teoreticky potkat kohokoliv z nás, i když pravděpodobně trochu v jiné variantě.

Filip

Sledovat nás můžete na našem facebooku.