KOČIČÍ DENÍKY

Kočky jsou pro někoho ztělesněním lhostejnosti. Někteřil k nim mají averzi, jiní je milují. Egypťané je dokonce uctívali. Říká se, že pes má páníčka a kočka personál. Třeba já jsem hrdým majitelem kočky i něčeho vzdáleně připomínajícího psa. Jak to má Džundži Itó?

Hororového manga mastera asi není třeba představovat. Čtení jeho děl může způsobit noční můry a pomočování. Tentokrát se vytasil s kratší knížkou, která na první pohled nebudí strach ani větší deprese, pokud teda nejste alergičtí na kočičí chlupy. Kočičí deníky jsou v pevné vazbě, černobíle a čtou se pozpátku, jak je u mangy pravidlem. Budou Itóvy kočky nahánět strach, nebo to budou roztomilí mazlíčci? Pojďme to zjistit.

Kniha je členěna do deseti kapitol a obsahuje i pár malých bonusů, například zhruba v polovině knihy je stránka s fotkami Itóvých mazlíků. Ale nepředbíhejme. Spokojený Džundží, neboli Déčko, jak mu říká snoubenka, se stěhuje do nového, krásného a čistého domu. Radost mu začne kazit Áčko, tedy jeho snoubenka, tím, že plánuje od rodičů přivézt kočku Jona, o které je Déčko přesvědčen, že je prokletá. Podle něj je prokleté tež všechno. Silný muž v domácnosti samozřejmě žádnou kočku nechce a jde si tvrdě za svým, a proto jedou ještě pro další kočku, kotě norské lesní. Jméno Mú je sice jako pro krávu, ale já neznám japonský kočičí jmenný kalendář, tak do toho nebudu více rýpat.

Kotě je zprvu fajn, ale co ďábelsky Jon? Stačil pohled to těch pronikavých velkých očí a Déčko roztál jako led v Hirošimě. Nebylo to ale jen jednoduché a roztomilé. Musel si ke kočkám najít cestu, což může chvíli trvat. Nakonec si je zamiloval, byť se pod tíhou jeho práce, psaní hororové mangy, občas přeměnily na slimáka a další všelijaké ščury. Hlavně Jon, ten dokázal pít krev. Itó dokázal skvěle vystihnout strasti i slasti, se kterými se musí majitelé koček potýkat. Na svém chvostu obsahuje kniha i smutný dovětek, který v rámci zachování úsměvu na tváři klidně přeskočte.

Vyobrazení některých, převážně kočičích momentů, jsou lehce děsivé, ale to je u Džundžiho povinností. Jinak je to ale poklidné a humorné povídání ze života. Majitelé koček pochopí. Je to příjemná změna oproti jeho hororovkám, nicméně na ně nedám dopustit, tak se snad u nás vytasí ještě s nějakou další depresivní knihou. Pro mě byly Kočičí deníky příjemným překvapením.

Filip

Sledovat nás můžete na našem facebooku