KOČIČÍ DENÍKY
Kočky jsou pro někoho ztělesněním lhostejnosti. Někteřil k nim mají averzi, jiní je milují. Egypťané je dokonce uctívali. Říká se, že pes má páníčka a kočka personál. Třeba já jsem hrdým majitelem kočky i něčeho vzdáleně připomínajícího psa. Jak to má Džundži Itó?
![](https://62dc72e0a7.clvaw-cdnwnd.com/cf9e42297389fd4fdf8436ae89eecdd4/200003096-7cb007cb04/kocicideniky%20%284%29res.jpeg?ph=62dc72e0a7)
Hororového manga mastera asi není třeba představovat. Čtení jeho děl může způsobit noční můry a pomočování. Tentokrát se vytasil s kratší knížkou, která na první pohled nebudí strach ani větší deprese, pokud teda nejste alergičtí na kočičí chlupy. Kočičí deníky jsou v pevné vazbě, černobíle a čtou se pozpátku, jak je u mangy pravidlem. Budou Itóvy kočky nahánět strach, nebo to budou roztomilí mazlíčci? Pojďme to zjistit.
![](https://62dc72e0a7.clvaw-cdnwnd.com/cf9e42297389fd4fdf8436ae89eecdd4/200003098-c4aebc4aed/kocicideniky%20%281%29res.jpeg?ph=62dc72e0a7)
Kniha je členěna do deseti kapitol a obsahuje i pár malých bonusů, například zhruba v polovině knihy je stránka s fotkami Itóvých mazlíků. Ale nepředbíhejme. Spokojený Džundží, neboli Déčko, jak mu říká snoubenka, se stěhuje do nového, krásného a čistého domu. Radost mu začne kazit Áčko, tedy jeho snoubenka, tím, že plánuje od rodičů přivézt kočku Jona, o které je Déčko přesvědčen, že je prokletá. Podle něj je prokleté tež všechno. Silný muž v domácnosti samozřejmě žádnou kočku nechce a jde si tvrdě za svým, a proto jedou ještě pro další kočku, kotě norské lesní. Jméno Mú je sice jako pro krávu, ale já neznám japonský kočičí jmenný kalendář, tak do toho nebudu více rýpat.
![](https://62dc72e0a7.clvaw-cdnwnd.com/cf9e42297389fd4fdf8436ae89eecdd4/200003100-c8bd4c8bd7/kocicideniky%20%282%29res.jpeg?ph=62dc72e0a7)
Kotě je zprvu fajn, ale co ďábelsky Jon? Stačil pohled to těch pronikavých velkých očí a Déčko roztál jako led v Hirošimě. Nebylo to ale jen jednoduché a roztomilé. Musel si ke kočkám najít cestu, což může chvíli trvat. Nakonec si je zamiloval, byť se pod tíhou jeho práce, psaní hororové mangy, občas přeměnily na slimáka a další všelijaké ščury. Hlavně Jon, ten dokázal pít krev. Itó dokázal skvěle vystihnout strasti i slasti, se kterými se musí majitelé koček potýkat. Na svém chvostu obsahuje kniha i smutný dovětek, který v rámci zachování úsměvu na tváři klidně přeskočte.
![](https://62dc72e0a7.clvaw-cdnwnd.com/cf9e42297389fd4fdf8436ae89eecdd4/200003102-9081090813/kocicideniky%20%287%29res.jpeg?ph=62dc72e0a7)
Vyobrazení některých, převážně kočičích momentů, jsou lehce děsivé, ale to je u Džundžiho povinností. Jinak je to ale poklidné a humorné povídání ze života. Majitelé koček pochopí. Je to příjemná změna oproti jeho hororovkám, nicméně na ně nedám dopustit, tak se snad u nás vytasí ještě s nějakou další depresivní knihou. Pro mě byly Kočičí deníky příjemným překvapením.
Filip
![](https://62dc72e0a7.clvaw-cdnwnd.com/cf9e42297389fd4fdf8436ae89eecdd4/200000723-22cf922cfb/4_kopl.png?ph=62dc72e0a7)
Sledovat nás můžete na našem facebooku