POD DEKOU

Každý člověk si s sebou nese celým životem nějaké tajemství, může to být drobnost, která je schovaná někde hluboko v paměti a na povrch se dostane jednou za deset let. Pak jsou tady ale hlubší rány, taková tajemství, se kterými se nesvěřujeme ani nejlepším přátelům. Ovlivňují naše každodenní chování a my se pak obsazujeme do hlavní role v seriálu v naší vlastní televizi a místo hraní tam mácháme rukama jako idioti. Nebo si jen tak jdeme sednout na nádraží, což naštěstí nikdo nesleduje.

Craig Thomson je autor, který se rozhodl svých tajemství zbavit a nechat nás nahlédnutím do svého dětství a dospívání upozornit na věci, kterými některé čtenáře překvapí a jiné šokuje. Tloušťka knihy napovídá, že se tady odehraje něco velkého a reference Neila Gaimana mě nutí vypnout mobil a pohodlně se usadit. Sklenka Zacapy, nohy na stole a naprosté ticho.

Celý příběh začíná doslova Pod dekou a autor nám hned nastíní Craigův, tedy svůj, vztah k rodině i vrstevníkům. Černobílá kresba je stylová a i díky ní hltám celou knihu jako pomerančový džus po propařené noci. Není divu, že je na přebalu uvedeno "ilustrovaný román", tohle dílo má svou osobitostí a upřímností daleko ke všemu, co jsem doteď v komiksech viděl a četl.

Příběh mladého outsidera, se rozvíjí svižně a tak se rychle přeneseme do období dospívání. Celou knihou je pak protkaný vliv náboženství. Všechno co Craig prožívá je silně ovlivněno jeho vírou v boha a my máme možnost sami posoudit, do jaké míry se jedná o fanatismus. Já jsem byl například prakticky při všech těch alibistických odvolávání se k boha zhnusen, ale je mi jasné, že věřící člověk bude knihu vnímat úplně jinak. K nejvyššímu tu totiž obrací své prosby hned několik postav a to i v situacích takřka absurdních.

A je to právě Craigova víra a skromnost, která mu do života přinese čistou, romantickou lásku. Jeho pohled na ženy a sexualitu je v dnešní době Tinderu skoro nepochopitelný. Věci jako vztah na dálku a touha být někomu na blízku tady dostávají nový rozměr, tedy alespoň pro mě, člověka, který si zvykl na uspěchaný svět, ve kterém je zítra pozdě. Já vím, je to strašná snůška klišé, ale už dlouho mě takhle nic nerozložilo.

Bylo mi velkým potěšením tuhle upřímnou zpověď zhltnout za jeden dlouhý večer a pak ještě dlouho do noci přemýšlet nad životem.

Petr

Sledovat nás můžete na našem facebooku